Zprávy

Tentokrát jsme se vydali prozkoumat švýcarské hory a doliny. Základnu jsme zvolili v údolí Meiental, odkud jsme vyráželi směrem na Sustenpass, Andermatt, Airolo, Passo della Novena a Oberalppass. Vzhledem k náročnosti terénu a převýšení (kopce tu jsou nějak delší, prudší a vyšší než kdekoliv jinde v Alpách) nemá vůbec cenu zmíňovat průměrné rychlosti a ujeté vzdálenosti. I přes proměnlivé počasí (asi se nedalo čekat, že ve výškách okolo 2000 m bude v červnu jiné) jsme odjížděli spokojení a s vědomím, že jsme zase poznali malý kousek krásné evropské přírody. Fotky jsou ve složce galerie.

Je čtvrtek 16.9.2010, krátce před sedmou večer. Rychle se snažím dokončit práci v kanceláři a jako poslední věc kontroluji na webu zítřejší počasí. Jihozápadní vítr, teploty mezi 7 a 15 °C, možné přeháňky odpoledne na česko-moravském pomezí u Lanškrouna. Padá finální rozhodnutí. Zítra se do toho pustím. Vyjedu s východem slunce z Říčan směr Orlová. Tisknu si plánovanou trasu, běžím na metro a vlak do Říčan. Ve vlaku ještě zkouším nově nainstalovaný sports tracker, který by měl zaznámenávat jízdu přes GPSku v telefonu.
V pátek před půl šestou vstávám, venkovní teploměr ukazuje 9°C, což není tak špatné. Volím 3/4 čapáky a dres s dlouhým rukávem, na nohy a ruce ještě návleky a vestu proti větru. Se Soňou jsem domluvený, že až dorazí odpoledne autem s dětmi k Olomouci, tak se ozve a vyzvedne mě. Jedeme totiž celá rodina k rodičům a bráchovi do Orlové.
Plním vak jonťákem, Soňa připravuje housky a vyrážím v 6:40 směr Kutná Hora. Kousek za Říčanami nade mnou přelétá velký černý čáp, na louce pár zajíců, je to hezké. Dnes na silnici mi střet s muflony a divočáky, které se v okolí Říčan přemnožily, nehrozí. 
I když jsem měl strach z frekventované silnice, cesta do Kutné Hory proběhla v pohodě a cca v 8:15 jsem tam. První bloudění přichází v Čáslavi, ale po pár stovkách metrů navíc pokračuji dále směr Železné Hory. Cca na 70.km v Ronově nad Doubravou začíná první obtížné stoupání. Do teď jsem si udržoval průměr okolo třicítky. Teď mě čeká 13 km dlouhý kopec a zvlněná nádherná krajina, kterou jsem doposud vůbec neznal. Objevuji majestátný zámek Nové Hrady u Skutče ve stylu francouzských letních sídel. Musíme se sem někdy přijet podívat... 
Následný sjezd do Litomyšle, kde už mám za sebou přes 140 km a první větší přestávku na svačinu (houska se šunkou působí jako pořádné jidlo po hromadě energetických gelů a tyčinek). 
Stále si udržuji na moje poměry dobrý čistý průměr 28,5 km/hod.Kdybych to počítal i s přestávkami, tak už to klesne na 26,2. Vítr občas fouká nepřijemně z boku, ale není to tak hrozné.Teď mě ale budou trápit více kopce než vítr. V kopcích mezi Litomyšlí, Českou Třebovou a Lanškrounem po více než 6 hodinách jízdy cítím, že to není ono, a začínám si případat jako zemědělec na Ukrajině (rozumí se značka kola), který se snaží horkotěžko vyjet stoupání. Ve stoupání za Českou Třebovou dokonce volím poprvé v životě nejlehčí převod na mé silničce (34x26), beru si karbošneka (Carbosnack od Nutrendu) proti krizi a snažím se pokračovat dále. Na jednom stoupání jsem zaregistroval tabuli "Vítáme Vás ve středisku zimních sportů" a nevím proč, ale vůbec bych se nedivil, kdybych tady potkal někoho v přeskáčích a helmě s lyžemi na ramenou.
Na česko-moravskou hranici před Zábřehem na Moravě přijíždím hezkým údolím podél Moravské Sázavy v přírodním parku Březná. Cca na 200. km u Zábřeha dopíjím 2,5 litru jonťáku ve vaku na zádech. V bidonech na kole mám ještě 1,5l čisté vody, tak nemám pocit, že bych měl shánět doplňování tekutin.Od cca 120 km se o mě pokoušejí střídavě křeče a tak se už těším, že po stoupání před Zábřehem mě čeká ta pohodlnější část trasy až do Šternberka. To ještě netuším, že ze Zábřehu vyjedu na opačnou stranu města a do Uničova jedu částečně jinou cestou, než jsem chtěl. Cestou se zastavuji na druhou větší přestávku na odpočívadle velmi hezké (ale bohužel krátké) cyklostezky za Medlovem u Uničova. Bez problémů a s krásným výhledem na Jeseníky dojíždím do Šternberka.
Ve Šternberku jsem ve čtvrt na pět, v nohách téměř 250 km s čistým průměrem 27,7 (s dopočítáním přestávek už to kleslo na 25,5), což není vůbec špatné. Navíc po 40 km na rovince jsem si dost odpočinul. Soňa pořád nevolá a tak se rozhodnu ve Šternberku doplnit tekutiny a energetické tyčinky v cykloobchodě u kamaráda Oldy. Po menší pauze vyrážím po trati slavného závodu do vrchu Ecce-Homo směrem na Opavu. Téměř na kopci volá Soňa, že jsou u Olomouce a že mě mohou vyzvednout. Do západu slunce zbývá asi 2,5 hodiny a tak hrdě odmítám a domlouvám se s ní, že mě vyzvedne někde u Hlučína mezi sedmou a půl osmou, kdy už bude tma.
Cestu do Opavy jsem hrubě podcenil, jednak do odbočky na Bruntál tam byl provoz horší než na D1 za Prahou a pak se mi zdálo, že málokteré auto, které mě předjelo, jelo pod 140 km/hod., což mi vůbec nepřidalo na jistotě... a nakonec zvlněný profil byl v této závěrečné fázi až příliš zvlněný. Ecce homo jsem po odpočinku vyjížděl s průměrem mezi 16 a 20, ale ty hupy u Moravského Berouna jsem standardně šlapal rychlostí mezi 10 a 15 km/hod. K tomu jsem ještě neodhadl vzdálenost a předpokládal, že Opava je asi o 10 km blíž. Hezký západ slunce a podlouhlý mírný sjezd do Opavy mi to vynahradily.
Na kraji Opavy, krátce po sedmé hodině jsem si dal čelovku s tím, že pojedu Soni naproti, ale po pěti minutách jsem přehodnotil situaci vypnul počítač na hodnotě 310 km a 11:26 hod. čistého času (celkem 12:29) a rozhodnul se počkat na Soňu.

Pokud máte zájem se podívat detailně na trasu, časy, rychlosti, profil, přestávky... a zjistit, co všechno umožňuje sports tracker, který se dá stáhnout zdarma na některé mobily, můžete se podívat na 
http://www.sports-tracker.com/#/workout/zmacura/9tj9c1gb2k687sp6
Můžete vidět trasu s detailem na ulice, propojit mapu s profilem, časem, rychlostí. Měnit osu na grafu mezi minutami a km, podívat se na detail nebo souhrn. Dost se mi to líbí. Je tam sice nějaký rozdíl mezi údaji z GPS a cyklokomputru, ale zanedbatelný.

Co na závěr? Jsem rád, že jsem cestu absolvoval, ku podivu nejsem ani moc unavený a s čistým průměrem přes 27 km/hod jsem spokojený. I když jsem nejel přes významná turistická místa, musím říct, že naše republika je fakt moc hezká a je pořád co objevovat.

Tradiční jarní kilometry v Dolomitech nebo Alpách nám bohužel na konci května nevyšly. Letos jsme chtěli prozkoumat oblast okolo rakouského Hinterglemmu, ale bohuže pracovní nebo rodinné důvody nám neumožnily najít jediný termín, ve kterém by alespoň pět z nás bylo schopno vyrazit na prodloužený víkend. Co nevyšlo na jaře, může vyjít na podzim.

Sezona se terpve rozjela do svých plných obrátek a máme už za sebou několik závodů. Martin jako snad jediný z nás na jaře absolvoval několik běžeckých závodů a svou premiéru Pražského půlmaratónu absolvoval těsně nad hranici 2 hodin (2:02:01). Mně (Zbyšek) bohužel z příprav na Bakovský půlmaratón vyřadil natažený sval (nebo něco jiného), který jsem dával dohromady další dva měsíce. Naštěstí při jízdě na kole to nebylo tak hrozné a tak jsem mohl od dubna už jezdit.

Tady jsou naše výsledky několika větších závodů:

PowerBar MTB Posázavím 1.5.2009 (63 km, 1100 m) 410 startujících

208. Zbigniew Macura (39/80 v kategorii)

273. Martin Dohnal (49/80 v kategorii)

Silesia Merida Bike Marathon 16.5.2009 (55 km, 1200 m) 693 startujicích

60. Jan Blahut (11/159 v kategorii)

299. Martin Dohnal (66/159 v kategorii)

Cyklo Patria Direct Jizerská 50-ka 6.6.2009 (60 km, 1200 m) 790 startujicích

215. Zbigniew Macura (142/440 v kategorii)

295 Martin Dohnal (59/157 v kategorii)

Tak se nám nakonec povedlo vyjet a užili jsme si moc hezké počasí v Alpách pod Dachsteinem.

200 km a přes 5000 výškových metrů nám dalo zabrat, ale stalo to za to. Fotky najdete zde.

 

Hinterglemm 13.9.2008 před devátou hodinou ráno. Počasí nic moc - zamračená obloha, teplota 14°C, z kopců se valí mlha. Na startu maratonu všech délek (88, 44 a 31 km) se tísní více než tisícovka jezdců. Můj spolujezdec Pavel (sponzor Silesie, majitel pensionu a pachatel mé přítomnosti zde) mě uklidňuje: "na začátku se pojede pomalu, nikdo se nechce uštvat hned na začátku. Snad jen ti z krátké..." V devět je odstarováno a lavina se valí silnicí k Saalbachu. Nevím, jak to Pavel myslel, ať jsem šlapal naplno, předjížděli mě další a další borci. Po 5 km a projetí "hlavní třídy" Saalbachu uhýbáme na širokou šotolinovou cestu, která stoupá k Spielberghausu a dále po Saalbacher-Hohen-Rundweg. Srdce mám v krku, sípu a nohy v jednom ohni. Martýrium trvá asi 50 minut (včera jsme to s manželkou jeli na pohodu 2 hodiny) a je tu sjezd zpět do Saalbachu. Bohu děkuji za prozíravost, že jsem si pořídil fulla. Na tvrdém kole bych si vytřepal dušu již na tomhle kopci.
Ze Saalbachu se traverzuje levé úbočí až do Vordelglemmu. Zde se u stanice lanovky odděluje krátká trasa. Já se ale rozhodl pro trasu střední, i když už toho začínám mít dost. Výjezd na Ostgipfel je bikerská lahůdka - 11 km na nejmenší placku, z 1030 do 2053 m. Pod vrcholem, kde v sedla vydrží jen ti nejtvrdší mě čeká zmrzlá manželka. "Kde jseš? Pavel projel před 40 minutama!" Dávám si čaj, nechávám se s úsměvem na rtech vyfotit a těším se na parádní sjezd. "No co toto! Kde je ta cesta?" V mlze je vidět asi na 30 metrů, přesně tolik, aby člověk mohl jet, ale neviděl kam. Sjezd trvá asi 2 minuty a potom zase kopec nahoru. Škrábeme se na Westgipfel, tedy do výšky 2100 m.
Najednou se z mlhy vyloupla chata a cesta se konečně sklonila dolů. Tedy až moc. Valím po sjezdovce a modlím se, aby biker přede mnou moc nezabrzdil. Sklon je pekelný (červená sjezdovka), ráfky se boří do rozměklé hlíny a vytrhávají trsy vegetace. Český ochranář by umřel a příště by už další závod nepovolil. Asi po 300 výškových metrech přešel singltrail do široké šotolinové cesty. Valím si to kolem padesáti a využívám své velké přednosti při sjezdu - mojí váhy :-)). Fičím s větrem o závod. Přejezd z cesty na rozměklou louku mě trochu rozhodí, ale to už vidím cíl. Po projetí mi sympatické slečna narve přes přilbu medaili a další mi vrazí do ruky kelímek s čajem. Je konec. 44 km, 1980 výškových metrů, čas 4:04. V kategorii Master jsem 88 celkově na světě 338.
Asi za dvě hodiny dojíždí Pavel z dlouhé trasy. Hrnu na něj zážitky a on se jen usmívá. Dáváme si pivo, hodnotíme své výkony a mě v hlavě vrtá červík "... bude jedenáctý ročník stejně tak dobrý jako ten desátý?"